Syn pána zla - 48. kapitola

Drahá rodino
Tímto dopisem vám chci vysvětlit, proč jsem vlastně utekl. Jedná se o to, že jsem se choval opravdu hloupě a nevím, jestli bych se mohl vám všem ještě podívat do očí (snad kromě Alexe). Jen chci, abyste věděli, že jsem v pořádku a nic mi nechybí (snad kromě vás). Jsem tady, kde jsem, v bezpečí. Nehledejte mě, nenajdete mě. Sledovací kouzlo, jak jste určitě zjistili, nemá účinek. Dopisy taky neposílejte, nebudou doručeny.
Jednou se snad vrátím.
Alecto.


Tenhle dopis psal přes hodinu a několikrát pergamen roztrhal.
Nevěděl, jak přesně zformulovat myšlenky. Vlastně ani nevěděl, jak jim má šetrně sdělit, že se pravděpodobně nevrátí. Matku by to zabilo a to on nechtěl.
Pomalu vstal a šel do „společenské místnosti“ za ostatními jeho spolubydlícími.
„Nemáte někdo sovu?“ zeptal se klidným hlasem.
„Jasně, potřebuješ poslat dopis, jak vidím. Dej mi ho, ráno ho Marsy odnese.“ Kýval hlavou Teodoric.
„Ne, promiň, ale rád bych to poslal hned.“ Všichni přítomní se po něm zaraženě podívali.
„Nedůvěra?“ ozval se klidným hlasem Jean.
„Ne, jen… chtěl bych, aby ten dopis byl doručen co nejdříve, je to opravdu vážná věc. Musím něco vysvětlit, toť vše.“
„Opravdu?“ Jerry Alecta sledoval s pozvednutým obočím nad levým okem.
„Jistě,“ kývl Alecto a zpříma pohlédl Jerrymu do očí.
„Co se děje, Alecto? Proč jsi vlastně tady? Říkal jsi něco o tom, že jsi musel změnit názor. Nepřipadáš mi jako osoba, která mění názor ze dne na den. Mýlím se snad? Alecto, nám se opravdu můžeš svěřit.“ Snažil se ho přesvědčit Alechandro.
„Hele, opravdu se mi nezdá vhodné svěřovat se vám s mými osobními problémy. Aspoň ne teď, nemám na to ani náladu. Pošleš mi to hned? Prosím?“ otočil se naléhavě na Teodorika.
„Ach… tak dobrá, když jinak nedáš. Opravdu se mi sice nechce, ale co bych neudělal pro tvé krásné oči,“ ušklíbl se jemně.
„Díky, opravdu, tvá tvářička bude ušetřena.“ Všichni v místnosti se začali smát.
„Tak myslím, že naše spokojenost bude oboustranná!“ smál se Ted.
„Souhlasím, půjdeme?“
„Jasně,“ Ted vstal a vyrazili. Alecto se snažil pamatovat si cestu, ale měl docela smůlu, protože zahnuli tolikrát, že po pěti minutách cesty svou snahu vzdal.
„Nemusíš mít starost, brzo se tady zorientuješ. Jsi tady teprve pár hodin, nemůžeš po sobě chtít zázraky,“ Tedův hlas byl klidný.
„Nejspíš máš pravdu.“ Kývl souhlasně Alecto.
„Určitě. Co budeš vlastně dělat zítra?“
„Zítra? Musím si něco zařídit v Anglii a pak už zůstanu tady.“
„Takže učebnice si budeš kupovat v sobotu, nejspíš, že?“
„Samozřejmě, tvůj odhad je správný.“ Povzdechl si Alecto.
„Proč to znělo tak nešťastně? Alecto, trochu radosti do života!!!“
Alecto se pousmál.
„Neříkej, že se dostavila depka?“
„Tak trochu, necítím se zrovna moc dobře, když vím, že můj otec neví, kde jsem…“ Alecto ztichl. Vůbec se mu nelíbilo, že řekl víc, než chtěl.
„Co se stalo mezi tebou a tvým otcem?“ chytil se hned Ted.
„Ale nic, není to moc důležité.“
„Alecto, evidentně tě to trápí. Když se svěříš, bude ti lépe.“
„V tomhle ohledu máš pravdu, ale není dobré řešit takové záležitosti tady, venku, mimo pokoj. Uvidíme, možná, až budeme zpět v pokoji.“
Ted byl uklidněn. Moc chtěl jeho novému příteli pomoci, ale nejprve nevěděl jak. Teď už snad bylo řešení nablízku.

Alecto působil hned jistějším a klidnějším dojmem, když viděl, že dopis je konečně pryč. Nechtěl, aby o něj měli jeho rodiče strach.
Do jejich „bytu“ šli v naprostém tichu. Oba si urovnávali myšlenky, které byly poslední dobou dosti rozhárané. Alecto došel k názoru, že by měl říci jeho novým přátelům, co se vlastně stalo. Potřeboval se mezi nimi cítit dobře. Aby to tak bylo, museli o něm vědět co nejvíce. Opravdu co nejvíce. Samozřejmě se nechce svěřovat se vším, ale taky nechtěl mít nějak moc tajností. Nevyhovovalo by to jejich soužití. Oni mu sice taky neřekli nic soukromého, ale byl pevně rozhodnut, že pokud mu neřeknou nic, tak on jim taky neřekne nic. Něco za něco…

Alecto se před jeho přáteli cítil poněkud nesvůj. Takhle se nesvěřoval poslední dobou vůbec nikomu, snad jen Thomasovi, Ginny a Severovi… Vlastně, když nad tím vším tak přemýšlel, svěřoval se jeho nové rodině, kromě Alexe. Jeho otec, ten ho dokázal opravdu podpořit. Thomas, ten byl bratrem na svém místě a Severus? Ten byl jeho dospělý rádce. Nikdy mu neodmítl pomoc. Moc dobře si vzpomínal, jak mu pomohl, když mu bylo nejhůř. To bylo tehdy, do návštěvy v Prasinkách.

Opatrně přátelům vysvětloval, proč je vlastně tady. Jak se to celé událo. Všichni to přijali opravdu skvěle. Alecto byl potěšen. Pak se ujal vyprávění Jerry.
„Žiji jen s matkou. Můj otec od nás odešel, když mi bylo asi devět nebo deset. Od té doby jsem ho neviděl, ale nestěžuju si. Jsem rád, že máme klid. Když byl doma on, tak pořád křičel po mně i po matce, můj bratr Lex a sestra Niky nebyli výjimkou. Nesnášel jsem ho. Ani nevím, jestli žije. Opravdu se o něj nestarám. Nenávidím ho!!“ Jerrymu se nenávistně leskly oči. Alecto si byl jistý jedním. Jerry neměl lehké dětství.

Na Jerryho navázal Teodoric.
„Tak to já jsem pravý opak. Žiji jen s otcem. Matka zemřela hned po porodu mé sestřičky – Armeny. Musím uznat, že otec to s námi nemá jednoduché, ale to my taky ne. Občas pije, ale zatím se nestalo nic vážného. Nepije vůbec moc, ale občas to nezvládne. To občas znamená v den narozenin mé sestry, v den, kdy zemřela má matka… Ale jinak je to v pohodě. Je to ohromující, jak se člověk dokáže rozpovídat, co? Nějak jsem řekl i to, co jsem říci nechtěl.“ Ted se rozpačitě zasmál.

Štafetu převzal Jean.
„Já žiji s oběma rodiči, ale jsem jedináček. Můj otec, kterého znáš, Alecto, momentálně pracuje v Bradavicích na postu učitele obrany proti černé magii. Zná se s místní učitelkou obrany Mirandou, která je hlavní kápo poněkud ujetého řádu Bílých kouzelníků, se kterými měl náš drahý Alecto něco do činění, že? Mám psa, Mondy, je to fenka, rasa Dlouhosrstá kolie. Mám ji moc rád. Opravdu. Nevím, co víc bych dodal.“

Alechandro se rozpačitě zasmál.
„Tak, já jsem ze Španělska. Bydlím blízko Sevilly s oběma rodiči. Mám dva bratry, jeden z nich je moje dvojče. Jeho kouzelné nadání je menší než to mé, proto studuje ve španělské škole. S mým dvojčetem máme perfektní vztah, mimochodem, jmenuje se Rafael, můj druhý bratr – Anthony je o rok starší než já a můj bratr. Je to takový vypečený… řekněme… hajzlík. Přesto ho máme všichni moc rádi. Musím poznamenat, že my všichni, co zde sedíme, kromě tebe, Alecto, se před nikým neschováváme, studujeme tady a rodiče o nás vědí.“ Všichni se smáli.

„Tak, Alecto, co tě baví? Co rád děláš? Musíš si vybrat zájmový kroužek. Ti slabší studenti mají jeden, my nadanější studenti máme více. Já konkrétně tři. Co si vybereš? Co tě baví?“
Alecto Jerryho zaraženě sledoval.
„Já nevím, třeba… tanec? Rád tancuju, pak nevím…“
„Takže tanec, co dál? Pohyb tedy, pokud můžu soudit podle tvého prvního zájmu? Co třeba šerm? Je to opravdu sranda, když to umíš.“
„Můžu to zkusit.“
„Co třeba hudba?“
„Hudbu poslouchám, ale nejsem si jistý, že mám hudební sluch.“
„Ty jsi nějaký nesmělý. Řekni, jaký hudební nástroj tě zaujal?“
„Housle.“ Alecto měl moc rád housle. Ten zvuk ho vždy dokázal ohromit a uklidnit.
„Dobře, tedy tanec, housle a šerm. Výborně, jsi nám roven.“ Opět se všichni zasmáli.
„Měli bychom jít spát, zítra bude perný den. Pro všechny. Hlavně pro tebe, Alecto. Co vlastně budeš dělat v Anglii?“
„Jen si musím „přesměrovat“ můj trezor v bance… chápejte, abych si mohl financovat školu.“ Hlavně jim neřekl, že byl kdysi Harrym Potterem…
„Achá, už to chápu,“ zasmál se Jerry.
„Dobrou noc, já jdu spinkat.“ Ušklíbl se Ted. Vstali i ostatní, kromě Alecta.
„Dobrou, jen ještě něco napíšu a půjdu taky.“

Všichni jeho noví kamarádi zapadli do svých pokojů.

Já, Harry James Potter, odkazuji svůj trezor č. 713 Alectu Raddleymu. Mé důvody jsou jasné, prohrál jsem sázku, Alecto, můj dlouholetý přítel ji vyhrál. Byl jsem s vašimi službami opravdu spokojen.

Děkuji,
S úctou
Harry J. Potter


Alecto dopsal dopis a oddechl si. Konečně bude vše vyřešeno.

Alecto vstával poněkud neochotně. Cítil se docela unavený, ale co mohl dělat? Musel vstát, i-když nechtěl. Namáhavě se vyškrábal z postele a vstoupil do koupelny. Dával si docela načas. Nebyl v časovém presu, takže nebyl jediný problém. Opatrně se prohraboval v jeho batohu a vytáhl si hábit, který dostal od otce. Ten hábit měl opravdu rád. Rychle ho přehodil přes košili a kalhoty a vyrazil do „hlavního pokoje“.
Už ve dveřích ucítil příjemnou vůni.
„No ty vole, Alecto, kdes to sehnal?“ Jean ohromeně zíral na Alecta.
„Co?“ nepochopil Alecto.
„Ten hábit, je perfektní.“
„Ach, ten hábit… ten jsem dostal od otce.“
„Tak v tuhle chvíli ti ten hábit opravdu závidím. Jen si nejsem jist, jestli ti mám závidět i tvého otce.“
„Můj otec je skvělý…“
„Opravdu? Jak mi tedy vysvětlíš, proč jsi utekl? Kdyby byl tvůj otec opravdu tak skvělý, jak říkáš, asi bys tady nebyl, nemyslíš?“
„Ono je to složitější. Můj otec by mi nic neudělal, tím jsem si jistý. Problém byl totiž na mé straně. Nemohl bych se mu podívat do očí po tom, jak jsem se hrozně choval.“
„Alecto, NEMOHL JSI ZA TO, CO SE STALO, JASNÉ??“ Alechandro zdůrazňoval každé slovo. Tohle totiž říkal Alectovi už dlouho. Snažil se mu to natlouci do hlavy, ale Alecto to jaksi nepřijímal.
„Mám ho opravdu rád. Ať je to má vina nebo není, byl jsem to já, kdo se choval jako idiot. A k Thomasovi-“
„Alecto, dost! Přestaň litovat toho, za co neneseš zodpovědnost! Není to tvá chyba, pochop to konečně.“
„Dobře, chápu to, stačí?“
„Ano, teď jsme konečně spokojení.“ Alecto se jemně pousmál.
„Jen se směj, dnes se najíš zdarma, možná i zítra, ale v neděli se zapojíš do tvorby snídaně, jasné?“
„Proč ne? Mohla by to být sranda,“ kývl Alecto.
„Tys to nepochopil, nemáš na vybranou! Tady se musí zapojit všichni! Mimochodem, dnes tě zapojíme do těch zájmových kroužků, snad s tím nemáš problém. Kroužky jsou v sobotu, neděli a přes týden. Ale ty budeš dnes a zítra omluven.“
„Super, to jsem rád. Dnes a zítra toho bude hodně.“ Alecto do sebe rychle naházel snídani a pomocí krbu se odletaxoval do ředitelovy kanceláře.


„Dobré ráno, Alecto. Copak potřebuješ?“
„Dobré ráno, pane. Jen jsem Vám přišel říci, že si jdu něco vyřídit do Anglie. Jen abyste to věděl. Co kdybyste se po mě náhodou sháněl?“ zasmál se jemně Alecto.
„Máš pravdu. Děkuji ti, že jsi mě informoval.“
„Není zač, pane. Nashledanou večer.“
„Nashle, Alecto.“

„Příčná ulice!“ Alecta obklopil sloup plamenů. Všechno se s ním točilo. Bylo to až neskutečné, jak dlouho tento „přenos“ trval.
Alectovi to připadalo jako několik minut. Normálně to trvá tak do minuty, ale tentokrát to bylo až nekonečné.
Po chvilce vyletěl z krbu v Děravém kotli. Doslova vyletěl.
„Proboha, mladíku, co to děláte?“ Jeden z návštěvníků se k němu vrhl. Byl to čirou náhodou smrtijed. Moc dobře věděl, že Alecto je hledán.
„Alecto?“ zašeptal.
„My se známe?“ zeptal se roztřeseně chlapec, který byl celý špinavý.
„Clearum!“ šeptl smrtijed. Alecto byl opět čistý.
„Díky. Odpovězte, odkud mě znáte?“
„Od Vašeho otce.“
„Vy jste smrtijed?“
„Ano.“
„Pak vás musím požádat, abyste otci neříkal, že jste mě viděl.“
„Pokusím se, ale nic Vám neslibuji.“
„Děkuji.“ Alecto se otočil a odešel z hospody. Zaťukal na cihly a o chvíli později se před ním otevřela Příčná ulice.

Rychle jí prošel a vešel do Gringottovy banky.
Rozhlédl se a uzřel jednoho skřeta, který se evidentně nudil.
Okamžitě k němu přistoupil
„Dobrý den, jste volný?“
„Jistě, přejete si?“
„Ano, mám tady dopis od Harryho Pottera. Odkazuje mi jeho trezor.“